Na ceny radši moc nekoukám a objednávám si kafe. Sedíme v nóbl bistru v centru Prahy a z chování Marka Prchala je zřejmé, že tu je jako doma. Půl roku po odchodu ze služeb Andreje Babiše vypadá odpočatě a spokojeně. Částečně dělá na Slovensku, zároveň dopisuje knížku o tom, co se za posledních deset let v oboru politického marketingu naučil.
Právě minulost mě zajímá nejvíc. Chci se ptát na neznámější okamžik jeho kariéry, na volební večer 21. října 2017, kdy hnutí ANO ovládlo parlamentní volby. Na okamžik, kdy ho Andrej Babiš ukázal celému národu jako mága sociálních sítí, jednoho z hlavních strůjců svého vítězství.
„Během volební noci se vždycky hlavně snažíte přežít,“ odtuší Marek Prchal na první otázku, jaká tehdy panovala atmosféra ve volebním štábu na pražském Chodově. Vzpomíná na rostoucí nervozitu – jak chodil na jednu cigaretu za druhou, jak donekonečna refrešoval stránku s průběžnými výsledky a vtipkováním s kolegy se snažil naředit rostoucí stres.
„V našem týmu jely už poměrně husté fórky, stejně jako v každém týmu, kde je stresová a náročná práce. Náš tým byl Vláďa Vořechovský, Mára Hanč, Lucka Kubovičová. A šéf. Byla to nejlepší parta v mém životě,“ vzpomíná Prchal. Vyzvídám, jestli „šéf“ taky házel hustý fórky. „To si pište. Jen se s ním potkejte, bude to pro vás pozoruhodný zážitek,“ usměje se.
Kolem páté hodiny už bylo jasné, že měsíce permanentního nasazení na kampani se vyplatily. Byl to triumf. Babišovo hnutí své soky přejelo rozdílem třídy: získalo 29,7 procenta a po čtyřech letech v roli minoritního koaličního partnera se stalo dominantní politickou silou v zemi. A Marka Prchala uprostřed jásajících straníků napadlo, že možná nastal čas vystoupit ze stínu.
„Koukám na ten výsledek a říkám si, hele, možná by nebylo špatný, aby se o mně svět dozvěděl. Několika skvělým novinářům jsem pořád dlužil rozhovor, a tak jsem si říkal, že by nebylo špatné jich pár dát,“ vzpomíná. Dilema za něj rozsekl rozjařený Andrej Babiš. „A samozřejmě náš největší guru… Kde je Mára? Máro, kde jste? Pojďte sem, pojďte ke mně,“ vyvolával hlavního stratéga své kampaně.
Tehdy třiačtyřicetiletý Prchal ve zbrusu novém saku a bílém triku vyskočil na pódium a s nataženou rukou vykročil k Babišovi. Ten si ho místo stisku ruky přitáhl k sobě, objal ho a k pobavení všech přítomných mu vlepil velkou pusu na čelo.
„Šel jsem na pódium a tam jsem dostal pusu,“ ohlíží se dnes Prchal za momentem, který v televizi vidělo víc než milion a půl diváků. „To je hezká věc. Pro některé lidi je to nejhezčí věc v životě. Dostat pusu. Je hezké, že klient ocenil svůj tým, že to pro něj mělo nějakou váhu. Moc fajn spontánní gesto.“
Co vlastně čekal, když ho Babiš zavolal na pódium? Že bude muset řečnit? „Já bych samozřejmě klidně řekl nějakou hlášku, ale místo toho jsem udělal takový ‚ksicht‘, že se mi nechce, takový můj typický fór. Ale byl jsem rád. Klient ocenil práci nejen mě, ale i celé party. A když jsem lezl z pódia, tak si říkám, že je to dobrý, že už nemusím dělat ty rozhovory.“
„Kouzlo okamžiku“Redakce iDNES.cz se s žádostí o vzpomínku na volební pusu z října 2017 obrátila i na Andreje Babiše. |
Jak je důležité míti štafle
Slavný polibek „guru Márovi“ je dnes považován za jeden z nejsilnějších a nejvýmluvnějších momentů parlamentních voleb 2017. Zachytila ho řada fotografů, kteří se tehdy mačkali ve volebním štábu. Michal Čížek z agentury AFP dokonce o rok později za fotku Babišovy svérázné děkovačky získal Czech Press Photo v kategorii Aktualita.
Nejlepší výhled na pódium ale tehdy měl Dan Materna, veterán fotografického oddělení MF DNES, který volby pokrýval už od roku 1993. A to díky tomu, že si na poslední chvíli odskočil pro štafle. Aby bylo jasno, štafle jsou nepostradatelnou pomůckou každého fotografa – oproti konkurenci vám dávají výškovou převahu, během nekonečného čekání v davu si na nich navíc můžete posedět a odpočinout.
„Když jsme s kolegou Michalem Růžičkou přijeli na Chodov, zjistili jsme, že pódium je strašně vysoko. Oproti prostoru, kde můžeme stát my, bylo o metr, metr a půl výš. To je fakt hodně. Už jsem si domýšlel, že až tam všechna rádia, zpravodajské servery a televize položí mikrofony, tak hlavy těch dotyčných vůbec nebudou vidět,“ vzpomíná Materna.
Věděl, že má ještě dost času. Kolegu pro jistotu nechal na místě, vzal auto a zajel do redakce na Smíchově. „Vlezl jsem do ateliéru a vzal si ty nejvyšší aluminiové štafle, které jsme tam měli na výměnu papírového pozadí při focení ve studiu,“ říká Materna. Do volebního štábu se stihl vrátit včas, štafle si rozložil přímo proti řečnickému pultíku. V tu chvíli stejná myšlenka nejspíš napadla i ostatní fotografy, kteří si začali budovat pyramidy ze stolů a židlí, aby lépe viděli.
Materna za čtvrt století práce pro MF DNES byl u zásadních okamžiků domácí politiky: odcházení chřadnoucího Václava Havla, útok prsaté aktivistky na Miloše Zemana, zatčení Davida Ratha. Volby pro něj už byly rutina, přesto ho Babišovo emotivní gesto překvapilo. „Nikdo z nás netušil, jak moc s panem Babišem zacloumají emoce. Zřejmě si byl vědom síly politického marketingu, který pro něj Marek Prchal dělal. A tak tam nastal tento bizarní okamžik, který jsme vyfotili. Já jsem měl trochu lepší pozici právě díky těm štaflím,“ dodává.
„Kdo jiný by to měl chápat než já“
Babišův polibek propíchl bublinu relativního soukromí, ve které Prchal do té doby žil. V marketingu si udělal jméno prací pro Pepsi nebo Vodafone, byl podepsán pod drsným předvolebním klipem Přemluv bábu, dirigoval pankáčskou kampaň Karla Schwarzenberga. Pravidelně sbíral oborové ceny, naprostá většina voličů však o jeho existenci vůbec netušila.
Díky puse od Babiše se o jeho roli v české politice dozvěděla celá země. „Strhlo se šílenství. Známí mi psali, že už je to na BBC a dokonce na Times of Israel, už to prostě bylo všude ve světových médiích. Gratulovaly mi mraky lidí, ještě týdny jsem potom odpovídal a s každým si povídal,“ vzpomíná dnes na dozvuky volební noci Prchal.
Pro odpůrce Andreje Babiše se stal téměř démonickou postavou. Klukem z Prahy, který zradil své politické ideály a svůj nesporný talent dal do služeb zla. Někteří komentátoři Babišovo gesto srovnávali s polibky sovětských papalášů, které stvrzovaly nadvládu Moskvy. Jiní si vzpomněli na slavný obraz Ivana Hrozného líbajícího zavražděného syna nebo Goyova Saturna požírajícího své děti. A nebo na Leni Riefenstahlovou, filmovou vizionářku ve službách Hitlera.
Na sociálních sítích se rozjela vyhrocená debata o hranicích etiky ve světě reklamy, marketingu a médií. „Marek na hranici pekla balancuje opakovaně, asi ho ten žár magicky přitahuje. Zradit sebe či vědomě přispět k větší polarizaci společnosti chce už sakra velké ‚ego‘. Každému, co jeho jest,“ shrnul postoj části oboru marketingový specialista Petr Langer.
Našli se ovšem i tací, kteří podobné výtky odmítli jako pokrytectví a frustraci lidí, pro něž volby nedopadly podle jejich představ. „Nemusíte mít Babišovo hnutí vůbec rádi, ale dlouhodobě je vidět, že má politický marketing v krvi,“ napsal v Hospodářských novinách mediální expert Filip Rožánek s tím, že ANO v té době mělo nejlépe vedenou komunikaci na české politické scéně.
Prchal dnes říká, že se těmito diskusemi více či méně bavil. „Kdybych si na sítích nepovídal s miliony lidí, tak bych nevěděl, že každý, kdo vstupuje do debaty s nějakým svým názorem, se tím přece chce profilovat. Být s ním vidět. To je hlavní účel. Vyjádřit sám sebe. Urvat si své místo na slunci,“ ohlíží se za dobou, kdy ho na Facebooku srovnávali s Josephem Goebbelsem.
„Každý chce být významný a spouštět si v mozku centrum odměny tím, že dostává lajky a srdíčka. Cítit, že na něj druzí hledí, hele, to je ten skvělej hláškař od Pánaboha… Chápu to. Kdo jiný by to měl chápat než já. O mně osobně ale vaše super hláška nic nevypovídá tím spíš, že mě málokdo zná.“ usmívá se nad svým třetím ranním espressem.
„Babiš byl osvícený klient. Kampaň byla hukot“S Markem Prchalem o jeho vzorech, práci na kampaních ANO a budoucnosti.  Hnutí ANO ve volbách 2017 získalo 29,7 procenta. Bylo to víc, než v kolik jste doufali? Kolik v něm bylo? U nás v redakci je u takových tipovaček vklad padesát korun… Mě spolehlivě naštve, i když pokaždé prohraju tu padesátikorunu. Vy jste se vždy držel spíš ve stínu. Tím polibkem na čelo ale váš „low profile“ skončil a v novinách začaly vycházet texty o tom, kdo jste zač a kde jste se vzal. Jak jste ztrátu soukromí prožíval? Pro některé odpůrce ANO jste se ale stal téměř ďáblem. Tomáš Baldýnský to v Lidovkách shrnul slovy: „Prchalův prohřešek spočívá v tom, že se o něm ostatní domnívají, že on sám jakožto intelektuální yuppík z pražské Letné by ANO sám nevolil, tudíž pracuje proti svému přesvědčení a je lidská svině.“ Jak jste tu debatu vnímal vy? Jaký byl Andrej Babiš jako šéf? Byl ten volební večer z 21. října 2017 top moment vaší kariéry? Nepožírá to člověka při takovém nasazení? Co člověka motivuje dřít na sto procent, když možná tuší, že by stačilo jet na půl plynu? Všichni dnes říkají, že hnutí ANO roce 2017 v politickém marketingu nemělo konkurenci… Samozřejmě, na politickém trhu jsme pak k naší radosti viděli, že soupeři implementovali vždycky všechny naše formáty. To je úděl inovátorů… i když úděl, to je asi silné slovo. Vždycky kopírovali náš nový formát, který jsme vymysleli s lehkostí, ale často zkopírovali jen absolutní povrch, bez toho vtipu nebo náboje. Většina našich nápadů tehdy vznikala při pokecu, nebo když jsme blbnuli. Případně z hecu. Samozřejmě podle strategie. Byla to vždycky touha být co nejlepší. Věděl jsem, jak vypadají ty nejlepší věci ve světě, jak se dělají kampaně ve Spojených státech, kde na tom dělají po delší dobu větší a líp zaplacené špičkové týmy, třeba Photo Office Bílého domu a Pete Souza, co fotil Obamu a samozřejmě už Reagana. První i druhá kampaň Obamy. Člověk touží se k tomu přiblížit. Nejdřív dokonale zkopírujte řemeslo, ať se ho naučíte, a pak se můžete pokoušet o něco vlastního. Nám se to tehdy v naší partě povedlo a mohli jsme se pak volně vyjadřovat a jít svojí cestou. Ze služeb Andreje Babiše jste odešel v únoru po jeho prohře v druhém kole prezidentských voleb. Co děláte teď? Teď jsem napsal nový začátek knížky a už jsem si ho četl asi dvacetkrát. Mám takový odpočinkový rok. Na zpravodajství koukám tak jednou týdně a politiku sleduju hlavně prostřednictvím kamarádů, co mě informují, v jaké je země zase krizi. Já na to říkám hlášku z filmu Vrtěti psem: |
