Dříve pracoval v IT, pak v Praze sloužil u policie. Devátým rokem ho už ovšem živí jeho koníček. „Vyrábím zdobené peněženky, brašny, pouzdra na nože či zbraně, ale i westernová sedla nebo uzdění na koně,“ přibližuje Heitmar.
Jak jste se k netradičnímu řemeslu dostal?
Zabýval jsem se vojenskou historií, podílel jsem se na rekonstrukci bitvy tří císařů u Slavkova. Přihlásil jsem se do spolku vojenské historie a potřeboval jsem výstroj. Jenže byla drahá. Pro pěšáka, což je ta nejobyčejnější, stojí kolem padesáti až šedesáti tisíc, tak jsem se rozhodl si ji ušít sám. To se líbilo mým kamarádům, měli také zájem. Postupně se to nabalovalo, až jsem se musel rozhodnout mezi bývalou prací a tím, zda se pustím do řemesla.
Přes kamarády jste tedy přešel až k byznysu…
Ano, zájem se pak rozšířil i do ostatních skupin vojenské historie. I tak mi to ale všechno přišlo hrozně černobílé, vše se šije podle předpisů, jedno jako druhé. A vlastně tam není žádná vlastní iniciativa. Já jsem fanda westernu. V jednom jsem viděl zdobené sedlo a začala mě zajímat technologie zdobení, tam jsem mohl svoji kreativitu uplatnit. Chodil jsem na kresbu a malbu, nějaké umělecké sklony asi mám, takže jsem se začal věnovat tomu.
Od vojenské historie už jste upustil?
Pořád je to můj koníček, ale mám dvě děti. Není na ni tolik času, kolik bych chtěl.
Odkláníte se od moderních technologií. Proč?
Vojenská historie mě naučila jednu věc – už nevymyslíme nic lepšího než řemeslníci před námi. To, co dříve dokázali lidé, nám dnes často dělá problém. Myslím si, že v mém oboru obzvlášť už není moc co vymýšlet. Maximálně si člověk koupí lepší šicí stroj. Ale na co, když všechno zvládnu rukama na původním baťovském principu – denní světlo, práce ve stoje. Když je hezky, vlastně ani vůbec nepotřebuji elektřinu.
Takže vše děláte ručně?
Dávám zákazníkům na výběr. Když vyrábím například opasek a klient chce levnější variantu, prošívám jej na stroji, což je rychlejší. Ručně šiji metr dvacet opasku po třech milimetrech tam a zpátky.
O co mají lidé největší zájem?
O peněženky. Pro zákazníky je důležitá individualita produktu. Látkovou peněženku nebo peněženku s monogramem si koupí kdekoli. Já peněženky zdobím, maluji je. Třeba akrylem, lidé často žádají nakreslit na ni svého mazlíčka. Zvládnu menší, plesové peněženky i kasírky. Výroba trvá, pokud dělám celou zdobenou, asi dva dny.
A kolik stojí?
Menší od sedmi stovek. Kasírky zhruba čtyři až pět tisíc.
Popište výrobu takové peněženky.
Některý zákazník má oblíbenou takovou, která už má střih hotový. Když tak z kůže střih vyrobím, nakrájím si jej na díly, probarvím je, ty, co mám ozdobit, ozdobím a udělám povrchovou úpravu. Až mám toto hotové, pomocí lepení a hlavně šití dávám dohromady komplet, jako byste stavěl lego. Sešívám to po kouskách dohromady.
Kolik kůže je potřeba na výrobu jednoho sedla?
Na jedno sedlo padne kůže z celého býka.
Je o vaše věci zájem?
Je, ale pomalu mizí střední vrstva klientů čili lidí, co věci objednávali druhým k narozeninám, výročí, na Vánoce. Možná to nese dnešní doba. Chápu, že se dnes musí víc šetřit. Je pokles, ale co jsem se ptal ostatních řemeslníků, tak je tomu tak všude.
Na které klienty tedy teď cílíte?
Mám tu nachystané i sedlo na harleye pro majitele jedné společnosti, ale nejvíce převažují drobní klienti. Jsou to spíše jednotlivci, ve velkém pro firmy nedodávám. Pravidelně si moji práci objednávají nožaři, pro které vyrábím pouzdra, vždy jsou individuální. Drtivou většinu zakázek si domlouvám přes sociální síť, tam navíc své produkty můžu i ukazovat.
Výroba takového sedla vypadá jako dost náročná disciplína…
Je to vrchol našeho řemesla. Pokud je celozdobené, zabere od sto hodin nahoru. Má na sobě tři metry čtvereční kůže, tedy jednoho celého býka. Je to taková peněženka ve větším, ale na sedle je zhodnocený celý um řemeslníka. Cenově se pohybujeme kolem čtyřiceti tisíc. Ale záleží, co si zákazník objedná. Cena se odvíjí hlavně od materiálu, z kterého je vyrobena kostra sedla. Buďto může být dřevěná, sklolaminátová nebo z rawhide (surová kůže, pouze zbavená srsti – pozn. red). Tam už může být cenový skok okolo osmi tisíc. Pak k tomu patří i kování a třmeny. V tom všem už mám náklad.
Jaké máte letos plány?
V květnu se chystám na celosvětovou soutěž řezbářů do kůže ve Wyomingu ve Spojených státech. Tam letím poprvé, zhodnotí se tam moje práce, budou tam ti nejlepší světoví rozhodčí. Zúčastním se kategorie výroby holsterů (popruhů – pozn. red.) na zbraně a uzdeček na koně. Pak mám ještě několik plánů, jak jsem říkal, mám rád western, chystám nějaké sponzorské dary pro akce westernových jezdců.
Co pro vás znamená výhra v ocenění Živnostník roku?
Pro mě osobně ne mnoho. Rozšířilo povědomí o mně a pomohlo mi s propagací, ale hlavně je to další osvěta našeho řemesla.
Překvapila vás výhra?
Mě ano. Moji ženu ale ne. (smích)
Má vaše řemeslo budoucnost?
Počet učňů na pár školách, které zůstaly, tedy v Jeseníku, Praze a Brně, už není takový jako dřív. To je problém řemesel obecně.
