POZDRAVY Z OSTRAVY: Když se snídá pivo a bodyguardi jsou jak z MI6

Milí a drazí kolegové,
taky jste jako malí rádi dostávali dopisy? Já si dodnes živě pamatuju moment, kdy se na táboře rozdávala pošta a já byla nejšťastnější, když jsem slyšela vedoucího zakřičet mé jméno. Tak jsem si řekla, že když máme ty prázdniny, proč se k tak hezké letní tradici nevrátit? Třeba tím vám anebo čtenářům udělám radost.

A tak píšu z prvního dne festivalu. Tři roky jsem tu nebyla! Ne, že bych snad nechtěla, ale covid v tomto směru, na rozdíl třeba od karlovarského festivalu, který se loni povedlo uspořádat, organizátorům Colours úplně nepřál.

Jak asi sami víte, festival, obzvlášť ten hudební, začíná už ve vlaku. Potažmo v autě či autobuse. Prostě na cestě. Jak se to projevuje? Bouřlivými diskuzemi o hudebním programu a vzpomínáním na zážitky z předešlých ročníků? Ani ne. Z mé zkušenosti ze středečního ranního pendolina spíše roztomilými dohady o tom, kdo postaví stan, kdo si doma zapomněl kartáček na zuby a kdo má největší zásoby ibalginu.

Hudební festival je pro organismus totiž náročná disciplína. Srovnatelná s kdejakým extrémním závodem typu Ironman. A tak návštěvník s nejbohatším lékárenským portfoliem vítězí.

Místo pověstných párků z místního jídelního vozu se tentokrát ve vlaku do Ostravy snídá spíše pivo. Jedno mi málem přistane v notebooku, zatímco se snažím dopisovat poslední zásoby článků. Ne, že by tu už snad někdo přebral, to jsou jen zatáčky klopenější, než by pasažér čekal. Jinak se tu konzumuje v klidu, lásce a počestnosti. Jede se přece na Colours. Festival, který se víc než který jiný snaží spojovat. A který si dokázal už před dvěma dekádami přisoudit název, za který by se v některých státech za mořem rozdávaly ceny.

PRVNÍ DEN VE ZKRATCE

BARVA DNE: Žlutá. Oficiální barva.

PŘEKVAPENÍ DNE: Jednoznačně zahajovací show souboru La Putyka s akrobaty v hledišti.

ZKLAMÁNÍ DNE: Kolik stánků s jídlem má ještě v první den festivalu odpoledne zavřeno.

HLÁŠKA DNE: „Však to smažené se vám ještě bude hodit.“ (Obsluha při dotazu, jestli si někde můžu dát k obědu zeleninu.)

Z vlaku se plynule přesouvám do tramvaje. Cesta z hlavního nádraží do areálu Dolních Vítkovic trvá něco okolo čtvrthodinky. A dostane se mi toho nejkouzelnějšího přivítání. Ve formě náhodného „střetnutí s domorodcem“. V tom nejlepším slova smyslu. Milá seniorka v tramvaji totiž při pohledu na dívku neschopnou sbalit se do jednoho zavazadla, uvolňuje shovívavě místo vedle sebe.

„Jedete na Colours? To je dobre, že to tu je. Ten festival. A že tu ste. Ta pani Zlata ma dobre srdce. A jak se jmenujete? Z kama ste? A klobuček si pořiďte, bude vedro.“

A tak se ptám, jestli sama taky Colours navštěvuje. „Nene, to neni pro mě. Ja radši Celine Dion, Sarah Brigthman a tak,“ říká a jen potvrzuje tradovaný fakt, že zase tolik Ostraváků do Dolních Vítkovic během festivalu nechodí. Na otázku, zdali ji festival neruší, když bydlí v jeho blízkosti, pak odpovídá: „Ale prosimvas, ja spim jak zabita, vubec.“

A tak jsem v Ostravě neoficiálně uvítaná. O to oficiální přivítání mě a (asi) desetitisíců dalších se ještě v pět hodin postará šéfka festivalu Zlata Holušová. Ta zmiňovaná paní s dobrým srdcem.

Ještě čtvrthodinky před pátou to vypadá, že bude mluvit k poloprázdnému plácku před největší Česká spořitelna stage. Ale i když se u bran štosuje čím dál více návštěvníků, daří se je security týmům odbavovat rychle. Navíc hodně lidí využilo možnost opáskovat se už před příjezdem do Ostravy. Takže je pár minut po páté před hlavním pódiem plno téměř ze dvou třetin.

Publikum na Colours Of Ostrava (13. července 2022)

O hodinu později se setkávám s tiskovým mluvčím festivalu Jiřím Sedlákem. A tak se ptám, jestli už mají k dispozici nějaké předběžné počty návštěvníků za první den: „To už přece dlouho neříkáme,“ odvětí mi s tajemným úsměvem.

Tak si budeme muset počkat. Jedno číslo, které se ale s jistotou konstatovat dá, je, že se v současnosti o komfort návštěvníků stará přes pět tisíc lidí. A že podle krátkého hlasování při zahájení si většina přítomných nechala lístky po celé tři roky v šuplíku a nevracela je. Koneckonců mi to před měsícem potvrdila v rozhovoru i sama Zlata Holušová.

Pracovní program jsem včera skončila rozhovorem s americkým duem Twenty One Pilots. Jenže jsem si před tím potřebovala odskočit. A to v přítomnosti tak velkých hudebních hvězd není žádná legrace. Co kdybych byla zběsilá fanynka a chtěla se Tyleru Josephovi a Joshi Dunovi vloupat do šatny? Tak jsem na chvíli dostala svého vlastního bodyguarda, respektive bodyguardku, skvělou Lucii Trejtnarovou, která se zde stará o novináře s Jirkou Sedlákem, jak nejlíp může.

Po cestě jsme pak ale potkali kapelní bodyguardy opravdové. Oproti obecné představě velice galantní a charismatické, jejichž oslovení „ladies“ s britským akcentem mě na chvíli téměř přeneslo do útrob MI6.

A pak už byl jen interview. Zprvu ze stran umělců trochu plaché, jednoslovné, nakonec však o pět minut delší, než mělo původně být. Navíc zakončené humornou situací. Kolegyně fotografka si pány chtěla ještě samostatně vyfotit. Ti jí do toho ale hodili vidle. „Ale ne. Vyfoťte nás i s ní, přece vám nebudeme pózovat sami.“

Toš tak. Jak se říká (u nás) na Moravě.

Posílám pozdravy z Ostravy, mějte se fajn.

Komentář

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

Související články

Latest Posts