Vzal kytaru a ujel před válkou, šestnáctiletého Ukrajince se ujali v Ostravě

Když Rusko napadlo Ukrajinu, byl Artur Kupcov v Ukrajince, městě v Kyjevské oblasti, u nevlastního otce, který slouží v armádě.

„Taťka mi poradil, ať raději jedu pryč. Ukázal mi, jak můžu odjet, posílal mi to přes viber. Dostal jsem se do evakuačního autobusu, který jel do Polska, pak z Polska do Prahy a pak vlakem do Ostravy,“ popisuje Kupcov.

Ostravu si za cíl své cesty vybral proto, že je blízko Frýdku-Místku, kde žije jeho kamarádka, jediný člověk, kterého mimo Ukrajinu znal.

Na hlavní nádraží do Ostravy dorazil uprostřed noci a koordinátorka ho nasměrovala do Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině (KACPU), aby tam přespal, než ho ráno někam zařadí. „Ale hned za mnou přišli, že už mi našli opatrovníka,“ říká Kupcov.

Už čtvrt roku tak žije v domácnosti Martiny Gavendové, která zrovna měla jako dobrovolnice v KACPU noční službu. Jedno z jejích dvou dětí odešlo na vysokou školu a se synem, který zůstal doma, se domlouvali, že by mohli někomu nabídnout pomoc v podobě volného pokoje.

„Objevil se tam kluk s kytarou přes rameno. Nějakou dobu tam seděl, pak jsem se šla zeptat, kam ho dají. Říkali, že není plnoletý, tak do dětského domova. Když jsem si představila svoje děcka, že by v tomhle věku takhle vycestovala na druhý konec světa, sama, a tam je šoupli do děcáku, tak jsem říkala – tohle prostě nejde. Byli jsme na to připraveni, ale to byl takový silný impulz,“ říká Gavendová.

Vzpomíná, že Artur byl po více než čtyřicetihodinové cestě hodně utahaný. „V podstatě jsem ho jenom představila synovi, ještě nám zahrál večer na kytaru a pak spal a spal. Pak jsme se začali seznamovat a zjišťovala jsem, co kde musíme zařídit, dostal pojištění a vízum,“ vzpomíná Gavendová.

Hledání vhodné školy

Největší překážkou zpočátku byla jazyková bariéra. Domlouvali se, jak to šlo, nejvíce pomocí internetového překladače.

„On byl opatrný, já jsem nevěděla, co má za sebou, tak jsme kolem sebe tak našlapovali, na spoustu věcí jsem se i bála ptát. Nejvíc jsem přemýšlela, co mám vařit. Artur říkal, že má rád kuřecí maso, tak pořád zkouším něco z kuřecího,“ říká Gavendová.

První tři měsíce ukrajinské děti do školy v Česku chodit nemusí a Artur ani nechtěl, protože se bál, že to kvůli jazyku nezvládne. Kvůli špatně léčenému zánětu navíc neslyší na jedno ucho. Nastoupil ale hned do třítýdenního kurzu češtiny.

„Už docela česky rozumím, skoro všechno, pokud někdo nemluví moc rychle. Něco už i řeknu, ale mám problémy třeba se slovosledem,“ říká Kupcov.

Na Ukrajině chodil do desáté třídy všeobecné školy, což je na úrovni české střední školy. Spolu se svou opatrovnicí teď hledá školu, do které by od září mohl nastoupit.

„Do té doby už se trochu naučí jazyk. Přemýšlíme, jaká škola bude pro něj nejlepší a kam by vůbec chodit mohl. Všeobecné je u nás jenom gymnázium a to by pro něj bylo asi těžké, i kvůli jazyku,“ říká Gavendová.

V Česku je větší řád a pořádek, říká

Artur sám by rád hlavně dělal hudbu. I proto si přivezl kytaru. „Tu jsem tam nemohl nechat,“ konstatoval. Hrát na kytaru se přitom začal učit relativně nedávno a je samouk, předtím hrál na klavír.

„Začal jsem chodit do hudební školy, ale přišel covid a karantény,“ vysvětluje. V Ostravě už našel učitele, který ho bude učit hrát na elektrickou kytaru. Zároveň se připravuje na srpnové přijímací zkoušky na konzervatoř, kde by chtěl studovat hru na klavír.

Zvykání na život v cizí zemi pro něj zpočátku bylo těžké. „Měl jsem strach, ale člověk si zvykne na všechno,“ říká.

Oproti Ukrajině je podle něj v Česku větší řád i pořádek, dělá se tady toho více pro lidi. Artur už si tady našel nové známé, s otčímem a kamarády na Ukrajině je díky internetu stále v kontaktu.

Komentář

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

Související články

Latest Posts