Aktual.: 13.05.2025 17:20
Praha – Snowboardcrossařka Eva Adamczyková vnímá sport jako přípravu na život. V nové mateřské roli se díky němu vrací sama k sobě. Olympijská šampionka ze Soči v debatě na Národní konferenci o podpoře sportu a pohybu uvedla, že je postupem času čím dál línější. Je ale ráda, když svou lenost překoná a jde se hýbat.
Dvojnásobná mistryně světa Adamczyková si myslí, že se návyky ze sportu hodí v běžném životě. „Sport je takový život nanečisto. V dětském věku si vyzkoušíte komunikovat ve skupince, úctu k autoritě. Pocítíte, co je vyhrát a prohrát. Mám pocit, že pak se ty těžší věci, které v životě přijdou, zvládají líp,“ řekla rodačka z Vrchlabí.
Sama dlouho nepočítala s tím, že by sportovala vrcholově. „Nikdy jsem jako malá nevyhrávala závody. Dělala jsem toho hodně a pak jsem si vybírala,“ vzpomínala. Chodila do sportovní třídy, ale všude si připadala tak nějak navíc. „Trénovala jsem třeba s běžkaři, ale moc jsem na těch běžkách neuměla. Ale nechali si mě tam,“ doplnila s úsměvem.
Snowboardcross začala intenzivněji trénovat v patnácti letech. Až o tři roky později byla ochotná akceptovat, že jestli chce dělat vrcholový sport, musí se věnovat i neoblíbené posilovně. Ještě před 21. narozeninami získala v Soči olympijské zlato. Prozradila, že pak se dostala do sportovní krize.
„Chvíli mě to nebavilo. Tu sezonu po olympiádě jsem byla nešťastná,“ řekla. Pomohly jí děti. „Vrátila jsem se na snowboardové kempy a ty děti mě inspirovaly, že mě to zase bavilo. Třeba i to ‚blbé‘ ježdění na sjezdovce,“ dodala.
Na závodech ji baví především adrenalin. Obecně ve sportu vidí odreagování od různých osobních problémů. Pomáhá jí i nyní, když je matkou čtyřměsíčního Kryštofa. „Jak ten sport dělám dlouho, tak je to navrácení sama k sobě. Obzvlášť teď, když mám malého prcka a jsem tu jen pro něj. Když jsi jdu zaběhat nebo do posilovny, tak jsem zase sama sebou,“ řekla dvaatřicetiletá snowboardcrossařka, která zatím nechává otevřenou otázku svého návratu do vrcholového sportu.
V reakci na statistiky o úbytku sportujících žen ve vyšším věku přiznala, že i ona sama je čím dál línější. „Ale když se mi nechce a pak se překonám, tak sama sebe pochválím,“ poznamenala.
Svůj největší sportovní výkon paradoxně nemá spojený se sněhem a prknem, ale s ferratou v Rakousku. Když ji varovali, že do jištění nemá raději padat, necítila se vůbec dobře. „Musela jsem se hodně přemáhat. Ve 300 metrech jsem byla nešťastná. Měla jsem pocit, že jsem na hraně smrti. Pak jsem vylezla nahoru a a zjistila jsem, že se tam dalo vyjet autem,“ vzpomínala.
