Aktual.: 30.11.2025 06:45
Stonava (Karvinsko) – Až na konci ledna skončí těžba černého uhlí v Dole ČSM na Karvinsku, a tím pádem i v celé České republice, skončí horníkovi Pavlu Melicherovi z Havířova etapa života, která trvala přes 40 let. Bude mezi těmi, kteří ze společnosti OKD budou muset odejít. A jak řekl, tato práce mu bude chybět, zůstanou mu ale hlavně krásné vzpomínky.
„V dole je o koho se opřít. Je tam stmelený kolektiv, je tam kamarádství. Je to tak postavené, že jeden na druhého se může kdykoliv spolehnout, i co se týká různých věcí venku, různých starostí, které má, vždycky přijde, může se svěřit komukoliv a dá se to vyřešit v kolektivu, povzbudit toho člověka,“ řekl Melicher.
Proto si vždy vážil lidí, kteří toto povolání vykonávali. „Když budou pracovat v úplně jiném odvětví, kde pomalu každý dělá sám na sebe, nedívá se vpravo, vlevo, tak to někteří lidé pochopí. Bude jim smutno tak jak mně po tomhle povolání,“ řekl pětapadesátiletý havíř.
Hornické povolání byla v jeho rodině tradice. Starší bratr fáral na Dole František, sestry pracovaly v kantýnách v různých provozech. Jejich tatínek přitom při neštěstí v dole zemřel – Pavlu Melicherovi tehdy byly jen tři měsíce. Od hornického povolání jej to ale neodradilo.
„Mamka mi zakazovala vůbec jít do dolu. No ale postavil jsem si hlavu a šel jsem tam. Starší bratr řekl, ať si to zkusím. Zkusil jsem si to a vydržel jsem tady celou tu dobu,“ řekl horník. K jeho rozhodnutí přispělo to, že jít dělat horníka tehdy znamenalo i odklad vojny a maminka díky tomu nezůstala sama doma.
„Ze začátku tam byly nějaké obavy, ale nakonec se to vystříbřilo hlavně díky kolektivu lidí, který byl semknutý. Člověk se tam dole opravdu může spolehnout jeden na druhého. Kamarádství, potom zábavy, výjezdy s rodinou a různé věci, co jsme podnikali. Jsou to dnes krásné vzpomínky, které už nebudou,“ řekl havíř.
V roce 1984 se začal učit elektromechanikem pro důlní stroje, od roku 1987 pracuje na různých dolech – František, Lazy (dříve pod jménem Důl Antonín Zápotocký), Darkov, Československé armády, ČSM. Začínal jako pomocník, pak pracoval jako horník, kombajnér, předák, nyní zastupuje hlavního předáka. K tomu dělal 18 let dobrovolného záchranáře.
„Nejvíc vzpomínám asi na dvě období. Jak jsem přešel na Důl František do nízkých slojí. Ze Zápotockého, kde byly vysoké sloje, jsem šel najednou do slojí, které byly vysoké metr, metr a půl. To byla velmi zajímavá práce, ke které jsem přilnul,“ vzpomínal Melicher.
Havíř v nízké sloji musel lézt po kolenou, někdy se i plazit po břiše. „Člověk tam zodpovídal sám za sebe. Co si zabudoval, tak to tak měl,“ řekl. Je rád, že si tu práci vyzkoušel, později už se na takové místo nedostal a dnes už v Česku ani žádné není.
„Velmi se mi tam líbilo. No a druhé to období bylo, když jsem se vrátil na Lazy. Tam jsme začali kopat šestimetrové stěny a tam už jsem si hověl, už jsem byl ostřílený,“ vzpomínal Melicher.
Nerad naopak vzpomíná na události, u kterých byl jako záchranář – když po otřesu zůstali v dole mrtví nebo třeba někdo při práci přišel o nohu. „Mně se úrazy vyhýbaly. Můžu zaklepat. Za celou dobu jsem měl možná nějaký ten „prstíčkový“ úraz, pár stehů, na zádech něco, ale nic vážného. Že bych byl hospitalizován, to vůbec ne,“ řekl havíř.
Složení lidí, kteří v dole pracují, se podle něj hodně měnilo. „Teď máme takovou mezinárodní osádku. Kdysi jsme byli více stmelení. Dneska je nás tam pár, kteří jsme kmenoví zaměstnanci, máme tam horníky z Ukrajiny, z Polska. Ale nějak to musí jít. Z Ukrajiny máme dost šikovných lidí, kteří se snaží, jsou pracovití, schovají i některé kmenové zaměstnance do kapsy. Samozřejmě jsou i takoví, kteří se vezou, schovávají se za druhé. Ale to bylo vždycky, to je podle mě všude stejné,“ řekl.
Kdysi podle něj ale bylo mezi horníky více těch, kteří pro tu práci byli opravdu zapálení. „Srdcařů bylo hodně a ještě dodnes někteří jsou. Já se možná taky mezi ně můžu počítat. Pak do dolů chodili lidé kvůli penězům. Peníze se tady daly vydělat, ale neříkám, že byly nějaké závratné, a myslím si, že za tu práci, která se odváděla, nebyly až tak adekvátní. Když si vezmu fyzickou zátěž, veškeré věci, co s tím souvisí, tak si myslím, že práce v hornictví byla podhodnocená,“ řekl horník.
Z toho, že těžba černého uhlí skončí, je mu smutno. „Hlavně vůči lidem, kteří tady pracují, kteří pro to něco udělali, dělají a najednou se jim to vytratí a začínají prakticky od nuly. Já už jsem v důchodovém věku, ale kdyby to nezavírali, určitě bych tu ještě zůstal,“ řekl Melicher.
On sám má pro práci v dole už naplněnou expozici a může pracovat jen na pozici, kde například není taková prašnost. Do předčasného důchodu ale jít nechce. Čeká ho operace kolena a po ní se uvidí, co bude dál.
„Zasáhne mě to z jedné stránky hlavně finančně. No a druhá stránka – bude mi smutno po práci, kterou vykonávám prakticky celý život. Bude mi chybět. Mám dvě malé děcka, takže se budu věnovat rodině,“ řekl havíř.
