Aktualizace: 8.05.2024 12:10
Výmar (Německo) – Myšlenky a styl význačné německé meziválečné umělecké školy Bauhaus, která se od svého vzniku potýkala s odporem nacionálních socialistů, nezaručovaly imunitu vůči svodům nacistické ideologie. Jak ukazuje dnes otevřená třídílná výstava ve Výmaru, kolébce Bauhausu, mnoho někdejších členů této školy dosáhlo za nacismu úspěšné kariéry. Kurátorka Anke Blümmová v rozhovoru s ČTK řekla, že výstava Bauhaus a nacionální socialismus poprvé podrobně mapuje rozpolcené vztahy bývalých příslušníků Bauhausu k nacismu, čímž zároveň odhaluje i některé nepříjemné perspektivy.
Bauhaus nejen v Německu platí za synonymum moderny. Instituce, jejíž existence se prakticky shoduje s trváním takzvané výmarské republiky, tedy meziválečného demokratického Německa, byla od samého vzniku trnem v oku nacionálním socialistům. Kvůli politickému tlaku se škola postupně přestěhovala z Výmaru do Desavy a nakonec do Berlína.
„Chtěli jsme ukázat, že nacionální socialisté nespadli z nebe v roce 1933, ale že už zde působili od roku 1919, obzvláště pak ve Výmaru,“ řekla Blümmová. Na fázi existence Bauhausu do roku 1933, kdy se po nástupu nacistů k moci rozpustil, ukazuje v Muzeu nový Výmar první část třídílné výstavy nazvaná Politické zápasy o Bauhaus 1919 – 1933. Přehlídka pokračuje v Muzeu Bauhausu s částí Sejmuto – zabaveno – upraveno a končí v Schillerově muzeu pod titulem Životní cesty za diktatury 1933 – 1945.
Všeobecně rozšířené tvrzení, že členové Bauhausu po převzetí moci nacisty emigrovali, aby po roce 1945 na hnutí mohli navázat, není podle Blümmové zcela pravdivé. „Většina někdejších členů Bauhausu, vycházíme z 900 (z celkových 1400), v Německu po roce 1933 zůstala a dále zde pracovala,“ řekla.
„Byli mladí, dobře vzdělaní, v rozkvětu svého života a chtěli pracovat jako grafici, výstavní designéři, keramici, průmysloví designéři, fotografové, architekti, návrháři nábytku, ale také jako umělci, malíři, což také dělali,“ řekla Blümmová. Pokud nebyli židovského původu a pokud nevystupovali proti režimu, tak je podle kurátorky nic neohrožovalo. Poznamenala, že někteří byli jako vyučující propuštěni, ale neměli žádný zákaz výkonu povolání. „Nikdo nebyl poslán do Osvětimi jen kvůli tomu, že patřil k Bauhausu, tam se dostali jako židé nebo kvůli politickému pronásledování,“ dodala.
Z politických důvodů uteklo z Německa přes 130 členů Bauhausu, dalších 24 jich bylo pronásledováno a režimem zavražděno. Naopak 188 bývalých žáků Bauhausu dobrovolně vstoupilo do nacistické strany NSDAP, 15 se přidalo k útočným oddílům SA a 14 k jednotkám SS.
Výstava také podle Blümmové ukazuje nepříjemné perspektivy u některých umělců, kteří se umění v Německu věnovali i po roce 1933. „Nadále používali moderní metody, ale do uměleckých děl se vplížila propaganda,“ řekla. Od nacistických zadavatelů přijímal objednávky třeba grafik Herbert Bayer, který později upadl v nemilost a zemi opustil. Jeho dílo zařadili nacisté do seznamu takzvaného zvrhlého umění.
Návštěvníci výstavy si mohou prohlédnout například propagandistické plakáty, které pro nacistický režim vytvořili bývalí žáci Bauhausu. Příkladem je filmový plakát pro nacistický snímek Feuertaufe (Křest ohněm) z roku 1940 oslavující bleskovou válku, který vytvořil grafik Peter Pewas. Ten v polovině 20. let na Bauhausu studoval.
Výstava ukazuje také životní cestu grafika a architekta Franze Ehrlicha, kterého nacisté poslali jako politického vězně do koncentračního tábora Buchenwald nedaleko Výmaru. Zde pro velitele tábora Karla Ottu Kocha a jeho ženu Ilse navrhnul dětskou kolébku. Rovněž vypracoval typografický návrh pro nápis Jedem das Seine (Každému, co jeho jest) pro vstupní bránu do koncentračního tábora. Kopie je v rámci výstavy umístěna před vchodem do Schillerova muzea.
Po propuštění z Buchenwaldu Ehrlich v táboře zůstal a pracoval v tamní stavební kanceláři jako civilní zaměstnanec SS. Poté pro SS pracoval v Berlíně do roku 1943, kdy byl povolán k wehrmachtu. Co ho k práci SS vedlo, není jasné. „Možná mu už nezbývala žádná síla. Možná si nedovedl představit, že tisíciletá říše přečká jen pár let,“ uvádí katalog k výstavě.
S Bauhausem udržovala kontakty i československá avantgarda. Tomu se výstava sice nevěnuje, přesto jde na výstavě několik českých a slovenských stop najít. Jsou to například zmínky o teoretikovi umění Karlu Teigem, který na škole přednášel, česko-německém fotografovi Heinrichu Kochovi, studentovi Bauhausu, nebo o slovenské fotografce Ireně Blühové, která zde rovněž studovala. Nechybí ani německý architekt a poslední ředitel Bauhausu Ludwig Mies van der Rohe, který se podepsal pod brněnskou vilu Tugendhat. Zajímavostí pak je, že Muzeum nový Výmar, kde se jedna z částí výstavy koná, navrhnul český architekt Josef Zítek.