„Nemůžeš za to, kde se narodíš, ale můžeš za to, kde žiješ,“ citoval Róbert Hutyra v 23. díle televizního dokumentu ČT Příběhy železné opony z roku 2006 svého dědečka. Úspěšný sportovec se v dresu Dukly Brno podíval během šedesátých let minulého století několikrát na Západ. Reprezentoval mimo jiné v Řecku, Mexiku, ve Francii nebo v Kanadě. Dobře si uvědomoval rozdíly mezi Československem a kapitalistickou cizinou, nicméně Hutyrova manželka Jana údajně nechtěla o odchodu do emigrace zprvu ani slyšet.
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let ale došlo k několika událostem, které Hutyrovým život v komunismu nadmíru znechutily. Krom jiného to byla nemožnost vycestovat na zahraniční závody a odmítnutí přidělení většího bytu kvůli laxnímu politickému postoji. Komunistický funkcionář chycený pod krkem horkokrevným sportovcem také zrovna nepřidal pozitivní kádrové body a dcera Jana, která později ve Spojených státech vystudovala medicínu, se neměla dostat na gymnázium. Poslední tečkou bylo vyhrožování příslušníků Státní bezpečnosti a zabavený cestovní pas. Róbert Hutyra, dvojnásobný mistr Československa a pětinásobný mistr Slovenska v cyklistice, a jeho manželka Jana začali pomýšlet na útěk.
Inspirace
V berlínském muzeu Mauermuseum – Museum Haus am Checkpoint Charlie najdeme v expozici i horkovzdušný balon rodiny Strelzykových a Wetzelových (celkem osm lidí), kterým se 16. září 1979 podařilo překonat hranici mezi NDR a SRN ve vlastnoručně ušitém balonu o kubatuře čtyř tisíc metrů krychlových. Tento příběh byl v roce 2018 zfilmován.
Zprávu o úspěšném útěku na Západ se Róbert Hutyra dozvěděl z vysílání rakouské televize ORF a rozhodl se, že půjde také touto cestou. Pátrání po informacích v bratislavské univerzitní knihovně ovšem přineslo jen základní poučení o meteorologii a hodně informací o historii balonového létání. Bylo jasné, že konstrukci balonu bude muset někde okoukat.
Publicista Jozef Kollár, který se ve své knize 55 minut mezi životem a smrtí podrobně Hutyrovým příběhem zabývá, přinesl i svědectví Pavla Kuneše z brněnského Aviatik klubu. Tomuto klubu a jeho fungování na začátku osmdesátých let minulého století jsme se podrobněji věnovali v tomto článku.
Kuneš vzpomíná, že někdy v době představení prvního balonu klubu na jaře 1983 se v jejich klubovně objevil záhadný inženýr z Popradu, který se zajímal o konstrukci balonů. „Napovídal nám, že by u nich taky chtěli založit klub balonového létání. Uvítali jsme to. Popovídali jsme si s ním o problémech, které jsme museli řešit, než se nám podařilo postavit první balon. Potom mu náš konstruktér inženýr Aleš Kubíček ukázal konstrukční výkresy.“ Neznámý slovenský „inženýr“ se později objevil i na prezentaci brněnského balonu v Nitře, kde se poučil o nafukování a pilotáži, uzavírá Pavel Kuneš.
Ing. Aleš Kubíček dokončuje koš zkušebního modelu o objemu 80 metrů krychlových balonu se závažím. Mlýn v Sudicích, rok 1982/83
Při stavbě balonu bylo ušití obalu jen jednou výzvou z mnoha. Na snímku členové Aviatik klubu testují ventilátor, který je potřebný pro naplnění balonu studeným vzduchem před zažehnutím hořáku a následným plněním vzduchem teplým. Brněnští aviatici využili ventilátor z chladiče nákladního automobilu IFA.
Róbert Hutyra s manželkou nejprve použili podšívkovou látku taft, při testu v Hutyrově rodné obci Lúčky na podzim 1982 se však ukázalo, že je látka zcela nevhodná. Propouštěla vzduch a trhala se. Taftový balon, do kterého podle Kollára investoval závratných 56 tisíc (jiný zdroj uvádí 18 tisíc) korun československých, roztrhal a na místě spálil. Bylo potřeba začít znova. S vhodnější látkou.
