Americký prezident Woodrow Wilson zastával prezidentský úřad v krizových letech první světové války. Nejprve zastával izolacionistickou politiku, později podpořil účast amerických jednotek na evropských bojištích.
Své politické angažmá chtěl během svého druhého mandátu zakončit významným mezinárodněpolitickým triumfem. Proto se 4. prosince 1918 stal první hlavou USA, která ve svém úřadě přes odpor amerického Kongresu vycestovala do zahraničí. Nalodil se na loď SS George Washington a odplul na mírovou konferenci do Francie. Dorazil tam 13. prosince 1918.
Svým krokem však vyvolal negativní reakci na domácí politické scéně i v Evropě. Cesty prezidentů USA do ciziny jsou dnes zcela běžné. Do roku 1918 však žádný prezident dočasně neopustil svou zemi. Odpůrci Woodrowa Wilsona okamžitě prohlásili, že jeho odjezd na mírovou konferenci je v rozporu s americkou ústavou.
Nejprve se ho snažili od cesty odradit, ale Wilson na odjezdu trval. Proto opoziční republikáni prohlásili, že bude muset v době svého pobytu v zahraničí postoupit svou funkci viceprezidentovi. Ti radikálnější dokonce požadovali, aby Senát přijal rezoluci, že se funkce amerického prezidenta v případě jeho odjezdu do Evropy bude považovat za uvolněnou.
Evropští spojenci Wilsona nechtěli v Paříži z jiných důvodů. Obávali se, že zastíní jejich diplomatický triumf. Americký prezident si však nakonec prosadil svou vůli a odcestoval do Francie s obří delegací, která čítala třináct stovek lidí. Wilson byl 13. prosince v Brestu přivítán jako zachránce dohodových velmocí. O den později ho bouřlivě přivítala také Paříž a během svého pobytu v Evropě se těšil obrovské pozornosti veřejnosti.
Byl zastáncem myšlenky kolektivní bezpečnosti a podporoval vznik Společnosti národů. Za diplomatické úsilí získal v roce 1919 Nobelovu cenu míru. Byl to poslední záblesk Wilsonovy slávy.
Babská říše a rasismus
Po návratu z Evropy dostal v září 1919 záchvat mrtvice a částečně ochrnul. Jak dokazují dobové záběry agentury Reuters, s chůzí mu musel pomáhat personál Bílého domu. Přístup k němu během nemoci mělo jen omezené množství lidí. Vedle tajemníka a lékaře to byla jeho žena Edith.
Právě ona začala rozhodovat o tom, které listiny se k prezidentovi dostanou a koho může přijmout. Wilsonovi odpůrci hovořili o tom, že Spojené státy se proměnily v monarchii v čele s Edith Wilsonovou, někteří ji začali nazývat prezidentkou. Senátor Albert Fall dokonce tvrdil, že Amerika se proměnila v „babskou říši“.
Poslední ránu utrpěl Wilson krátce na to v Senátu, který odmítl ratifikovat mírovou smlouvu, a Spojené státy tak nevstoupily do Společnosti národů. Po skončení funkčního období odešel do ústraní, ale ve Washingtonu zůstal. Zemřel 3. února 1924 ve věku 67 let.
Wilson patřil do „staré školy“ amerických politiků, a to zejména v rasových otázkách. Dnes je v USA kritizovaný za to, že podporoval segregaci. V době svého působení na Princetonské univerzitě zakázal Afroameričanům na škole studovat. Pozitivně se vyjadřoval i o působení Ku-klux-klanu.
