Aktual.: 9.02.2026 05:37
Kyjev – „Nástup!“ zazní do ticha a vzápětí se ozve dusot a schodiště se zaplní tvářemi snad ze všech koutů světa. Jsou tu Egypťané, Číňané, Kamerunci, všichni vojáci Moskvy. Přihlásili se bojovat pod ruskými prapory „za svobodu“, „za mzdu za práci“ či „pod nátlakem“, než je zajali na frontě. Teď jsou v utajovaném vězení na západě Ukrajiny a nezbývá jim nic než čekat na nejistou výměnu válečných zajatců, píše agentura AFP.
Ve věznici směla strávit den a hovořit mimo dohled dozorců s vězni, které lákal příslib nového života, než jej zastínily válečné hrůzy. Všechna jména byla změněna v souladu s ženevskými úmluvami, které zakazují vystavovat válečné zajatce „veřejné zvědavosti“.
Budova s bílými zdmi a béžovými podlahami si zachovala strohý sovětský styl. Z okénka dostávají noví vězni košili, kalhoty a bundu, vše indigově modré. Také fasují zubní kartáčky, mýdlo a ručníky.
Na schodišti si třicátník Eric z Toga povídá s Nigerijcem a Číňanem. V této novodobé babylonské věži kraluje kostrbatá ruština. Eric dříve tímto jazykem nemluvil, zdokonalil se až ve vězení.
Shodně s nigerijským spoluvězněm tvrdí, že jej svedla ruská „ideologie a historie“; Kreml si z oslavování sovětské minulosti udělal státní politiku. Oba muži se chopili zbraní „ve jménu svobody“ pro ruskojazyčné obyvatele Ukrajiny, což je záminka, kterou proruští separatisté podporovaní Moskvou použili k vyvolání konfliktu na východě Ukrajiny v roce 2014 jako předehry k ruské invazi o osm let později.
„Dějiny obou zemí vlastně neznám,“ přiznává medik Eric, který z osobních důvodů rok před válkou opustit studium neurochirurgie v Lomé. Kanada byla pro něj „příliš drahá“ a Francie jej odmítla. Pak objevil „dostupnou“ nabídku vystudovat Moskevskou státní univerzitu a dokonce příslib ruského občanství po vojenské službě. „Tip jsem dostal na sociálních sítích,“ říká.
Ruské pracovní nabídky podle Francouzského institutu mezinárodních vztahů (IFRI) zaplavují sociální sítě ve frankofonní Africe. Slibují asi 2300 eur (asi 56.000 Kč) po podpisu kontraktu, měsíční plat 2300 až 2500 eur a ruský pas. Ale od listopadu musí všichni cizinci od 18 do 65 let narukovat do armády, aby získali povolení k pobytu nebo naturalizaci, dodává IFRI.
Afričané ve věznici tvrdili, že je nejprve zavádějícími nabídkami na uplatnění v civilních profesích nalákali a pak násilně naverbovali do armády. Několik zemí, včetně Toga, svým občanům doporučilo necestovat do Ruska.
„Věděl jsem, do čeho jdu,“ tvrdí Eric a prohlašuje, že šlo o jeho osobní volbu, o které rodinu neinformoval. Jeho otec se v jednom telefonátu dozvěděl, že se nechal odvést do armády a že padl do zajetí.
Vězni se stojí těsně za sebou ve frontě na oběd, s rukama za zády a skloněnými hlavami, zatímco na ně shlížejí slavní Ukrajinci z portrétů na zdech. V jídelně sedí po čtyřech, jedí a vstávají najednou. Jen poděkování v ukrajinštině za jídlo porušuje klášterní ticho, které zpomaluje plynutí času.
Před dílnou, kde si vězni mohou přivydělat výrobou židlí, se Giuseppe pokouší vysvětlit, že by rád zavolal ženě, se kterou osm let žil v Rusku. Následoval ji až na Sibiř z rodné Kampánie na jihu Itálie, protože se tam prý s jeho platem z pizzerie už nedalo žít, když ceny prudce vzrostly. Televizní reklama kuchaře přesvědčila, aby šel na frontu. Tvrdí, že jen „vařil“ pro ruskou armádu, než jej výbuch dělostřeleckého granátu připravil o čtyři prsty na noze a o svobodu. Italská média však tvrdí, že Giuseppe uprchl ze země před soudem za znásilnění dítěte.
„Kdyby mi vlast nabídla slušnou obživu, nemusel jsem se na tuto cestu vydat,“ prohlašuje Wediwela ze Srí Lanky. Tvrdí, že chtěl najít práci v zahraničí, aby unikl krizi na ostrově. V deníčku, psaném ve vězení, odsuzuje válečné běsnění a zkázu budoucnosti dětí, ale také obviňuje Západ, že válku rozpoutal ze „žárlivosti na ruské úspěchy“.
V době procházky se na dvoře schází dav lidí, mladých i starých, hubených i tlustých, ale všichni s oholenými hlavami. Někteří kouří, povídají si. Mnozí jen tiše postávají. A vrhají zvědavé pohledy na novináře; ve věznici je příchod někoho nového událostí.
Aziz z Uzbekistánu tvrdí, že jej donutili podepsat z kontrakt s armádou poté, co jej ruští policisté obvinili z obchodování s drogami. „Dali mi na výběr mezi 18 lety vězení a narukováním do armády,“ šeptá a dodává, že mu slíbili, že bude v armádě sloužit jako řidič. Žádné peníze prý nedostal, ale ani je nechce. Aby se vyhnul boji, pokoušel se nejprve způsobit si zranění, ale protože „miny nevybuchly“, zvolil druhou možnost: zvedl ruce před dronem, který jej dovedl k ukrajinským vojákům. „Ukázal jsem jim naše pozice na mapě,“ šeptá.
Podle zprávy Rady Evropy se v tomto zařízení obecně zachází se zadrženými v souladu s ženevskými úmluvami. Jeden ze zajatců si však stěžoval na rasistické projevy některých dozorců.
Na ruské straně OSN odsuzuje systematické mučení a zabíjení zajatých Ukrajinců. Ukrajinské středisko pro válečné zajatce odhaduje, že přibližně sedm procent vojáků v ukrajinském zajetí tvoří cizinci ze čtyř desítek zemí, o jejichž výměnu nemá Rusko žádný zájem, a tak v zajetí mohou zůstat i roky. Aziz je jedním z mála vězňů, kteří výměnu odmítají ze strachu z odvety. Ostatní vkládají naděje do amerického plánu na ukončení války, Giuseppe se chce vrátit do Ruska, stejně tak Eric. Wediwela doufá, že se vrátí na Srí Lanku a znovu se setká se svou rodinou, ale naděje se tenčí. „Jaký má smysl žít život, který se tolik podobá smrti? Pověste mě, zabijte mě! Jsem na to připraven,“ svěřuje se v deníku.
‚;
} else {
let zoneId = ‚78406‘;
zoneId = (zoneType === ‚autonaelektrinu‘) ? ‚230106‘ : zoneId;
div.innerHTML = “;
}
}