Aktual.: 19.11.2025 05:35
Kyjev – Téměř čtyři roky od začátku ruské invaze se udržování dodávek elektřiny na Ukrajině stalo samostatnou bitvou – která se odehrává podél pohyblivé frontové linie. Technici opakovaně opravují transformátory, rozvodny a elektrické vedení, na které Rusko znovu a znovu útočí, zatímco používá drony naložené výbušninami k pronásledování aut techniků poblíž hranic, napsala agentura AP. Připomněla, že energetici opravují škody způsobené ruskými útoky, zatímco se pod drobnohled dostali nejvyšší představitelé země kvůli skandálu se zpronevěrou a úplatky ve státní společnosti provozující jaderné elektrárny.
Od začátku války bylo zabito nejméně 160 energetických pracovníků, více než 300 dalších bylo zraněno. Přesto každý den desítky tisíc lidí stále vyrážejí do práce – někdy se strachem, někdy s odevzdaností, často poháněni posláním přinést světlo do temnoty.
Mychajlo pracuje v energetickém sektoru 23 let a nikdy si nepředstavoval, že jeho každodenní realita by mohla být tak nebezpečná. Když byl jeho kolega Dmytro zabit, byl jen několik metrů od něj. „Prostě jsem měl víc štěstí,“ řekl Mychajlo tiše. AP se s Dmytrem setkala v roce 2024, po útoku na elektrárnu. Dmytro tehdy řekl, že bude pracovat, dokud to půjde. O sedm měsíců později zemřel.
Osmapadesátiletý Andrij Džuma v severoukrajinském městě Černihivu strávil více než tři desetiletí výměnami a opravami stejných elektrických vedení, na jejichž výstavbě se podílel, když nové betonové sloupy nahrazovaly ty staré dřevěné a Ukrajina byla ještě součástí Sovětského svazu.
Od začátku války Džuma opravil téměř 100 kilometrů poškozených drátů, ne kvůli modernizaci, ale aby obnovil to, co bylo zničeno. „Nějakým způsobem stále dodáváme lidem světlo,“ řekl muž, který je hrdý na svou práci, ačkoliv se kvůli ní stává potenciálním terčem. V případě mnoha energetiků stejné uvědomění však mění na jejich každodenní rutině jen málo. Stále prostě chodí do práce.
„Bude lepší, když se stanu terčem pro Rusko já, než civilisté nebo vojáci,“ prohlásil čtyřiadvacetiletý Bohdan Bilous během opravy elektrického vedení v severoukrajinském městě Šostka, které se minulý měsíc po těžkých úderech ocitlo ve tmě. Bilous stráví podle svých slov na směně častokrát více než 12 hodin, někdy pracuje a nad ním bzučí drony. „Pokud mně jeden zasáhne, bude to samozřejmě pro všechny smutné. Ale budu rád, že to nebylo dítě nebo obytná budova. V jistém smyslu je to určité sebeobětování,“ řekl.
Desátého října zasáhl dron sedmačtyřicetiletého jeřábníka Anatolije Savčenka, zatímco se vracel domů z rozvodny v Černihivské oblasti. První úder přežil, ale když se kolegové shromáždili, aby mu pomohli, zaútočil druhý bezpilotní stroj. Zahynul Savčenko a pětačtyřicetiletý Ruslan Dejneha. „Nikdo nečekal, že se to stane. Zvlášť, když už se vraceli domů,“ uvedla vdova Ljudmila Savčenková.
Pro Oleksandra Adamčuka, jenž je coby vedoucí zodpovědný za opravy a údržbu rozvoden v Kyjevské oblasti, se práce stala posláním. „Hlavní je, že naši vojáci drží frontu, aby sem Rusové nepřišli. My uděláme vše pro to, aby lidé tuto zimu nemrzli,“ řekl. Když ho uprostřed noci zavolali, shromáždil do půl hodiny tým a vyrazili k rozvodně poškozené dronem. Tato práce je stejně urgentní jako práce záchranářů, řekl Adamčuk, jenž na začátku války zažil ruskou okupaci své vesnice.
„Závisí na nás teplo, komfort a kvalita života,“ prohlásil a dodal, že elektrické vybavení, které Západ poskytuje Ukrajině na opravy, je životně důležité. „Dávají nám prostředky, abychom mohli pokračovat v opravách. Budeme v nich pokračovat, i když jsme to včera opravili a dnes to zasáhli znovu. To je náš osud, naše poslání,“ dodal Adamčuk.
„Nic jako únava neexistuje,“ pokračoval energetik, když po dlouhém dni seděl doma a točily se kolem něj jeho tři děti. Jeho nejmladší syn, narozený během války, se ho držel za ruku. „Jaká únava? Má tři děti! Odpočívá v práci,“ vložila se smíchem do konverzace jeho žena Olena. Načež se rozesmáli oba, byť vědí, že riziko je reálné. „Samozřejmě si jsme vědomi nebezpečí,“ řekl Adamčuk, jemuž jeho práce umožňuje být během vzdušných útoků mimo rozvodny, ale ne každý energetik má takové štěstí.
Nebezpečí často doléhá na náladu pracovníků, řekl Mychajlo. Ale většina z nich podle něj strach skrývá, vtipkuje a podporuje se navzájem. Návrat po Dmytrově smrti přitom nebyl snadný. „Nikdo mně tady nedržel násilím. Mohl jsem odejít. Ale kdybych odešel, přišel bych o svou specializaci. A nejspíš bych musel na frontu,“ dodal s tím, že nevidí žádnou dobrou možnost. „Je to děsivé a psychicky náročné,“ svěřil se. „Jdete do práce s vědomím, že (můžete být zabit). Prostě to děláte, díky úsilí a síle vůle.“
Dmytro začal pracovat v energetice v roce 1995. Po invazi ruské armády v roce 2022 uprchl ze svého rodného města na jihu Ukrajiny, které Rusko obsadilo. Byl v nebezpečí, protože odmítl podepsat smlouvu s Moskvou dosazenými úřady v energetickém zařízení, kde pracoval. Jeho vdova Tetjana na něj vzpomíná jako na zodpovědného, milujícího, laskavého a bystrého. Byl si podle ní vědom rizik spojených s jeho prací. „Často jsem viděla strach v jeho očích, když šel do práce,“ řekla.
Onen den, když odcházel do práce, věděl, že ruské střely pronikly do ukrajinského vzdušného prostoru, řekla Dmytrova žena a dodala: “Světlo nepochází ze strojů. Přichází od lidí, kteří riskují své životy, aby ho přinesli.”
