Aktual.: 11.09.2026 18:24
Praha – Spisovatel Karel Poláček, který byl židovského původu, dostal během druhé světové války od režimu nabídku na udělení takzvaného čestného árijství. Rozhodl se ji odmítnout, což pro něj ve výsledku znamenalo internaci v koncentračním táboře. Při představení fondu Syndikátu novinářů to ČTK řekl archivář Roman Štér z Národního archivu. Fond obsahuje 1268 archivních krabic a vznikl díky aktivitě Svazu československých novinářů v 50. a 60. letech minulého století, kteří začali cíleně shromažďovat materiály týkající se historie novinářských organizací.
„Většina z nás si Karla Poláčka spojuje s určitým veselím, nicméně byl to také velmi statečný a morálně silný člověk. Odmítnutím čestného árijství, které by mu patrně zachránilo život, zpečetil svůj osud,“ řekl Štér.
Poláček svůj patrně nejslavnější román Bylo nás pět, který je plný veselých příhod, psal v nejtěžších chvílích svého života jako ostrakizovaný Žid během čekání na transport do koncentračního tábora Terezín. Zemřel pravděpodobně 21. ledna 1945 během pochodu smrti u polského tábora Gliwice.
„Vážený kolego, byl jsem pověřen, abych Vás upozornil na to, že by zde byla možnost, abyste se ucházel o takzvané čestné arijství, které může propůjčit pan státní prezident. Jestliže se pro tento krok rozhodnete, oznamte nám to laskavě a my bychom vaši žádost podle svých možností podporovali. Máme totiž právo se domnívat, že vy jakožto jeden z našich nejlepších spisovatelů byste neměl být vylučován z národa, protože jste snad jiné rasy, ačkoliv celým svým dílem jste prokázal, jak veliké je vaše češství,“ píše se v dopise Poláčkovi z 28. května 1940.
Fond obsahuje dokumenty z let 1872 až 1990 a kromě Poláčkových záznamů v něm lze nalézt také například dokumenty Jaroslava Foglara, Ondřeje Sekory, bratří Čapků nebo Miloně Čepelky.
Historie novinářských organizací se podle Štéra začala psát v 60. letech 19. století, písemné prameny z této doby ale chybí. „Máme jenom vzpomínky těch, kteří si na tu dobu pamatovali, a to díky novináři Josefu Vejvarovi, který vyzpovídal své spolupracovníky z Národních listů, Karla Tůmu a Serváce Hellera,“ popsal archivář.
Nejstarším dokumentem fondu je podle Štéra Protokol z ustavující schůze Penzijního spolku novinářů českých z 9. dubna 1872, jejímž iniciátorem byl spisovatel Jan Neruda. Spolek ale nakonec oficiálně založený nebyl, protože se ho nepodařilo řádně zaregistrovat.
První novinářská organizace, Spolek českých žurnalistů, vznikla až o pět let později, 18. listopadu 1877. Za jejím vznikem stála smrt redaktora Národních listů Františka Šimečka, po níž zůstala jeho rodina bez peněz. Spolek fungoval až do roku 1939 a sdružoval novináře, jejichž rodiny mohly díky tamním fondům získat při podobné situaci finanční pomoc.
V roce 1939 byl založen Národní svaz novinářů, ve kterém mohli působit pouze lidé s árijským původem. „Mimo to ještě fungoval elitní Presse-Klub, který sdružoval německé a české novináře, kteří kolaborovali s režimem. Řada českých novinářů během druhé světové války zahynula v koncentračních táborech,“ doplnil archivář.
V roce 1968 začala podle Štéra federalizace novinářských spolků, kdy dvě organizace Český svaz novinářů a Slovenský svaz novinářů zastřešoval Československý svaz novinářů. Devadesátá léta pak podle Štéra přinesla vylučování bývalých komunistických členů ze svazu.
Národní archiv je ústřední a nejvýznamnější archiv České republiky, který shromažďuje, chrání a zkoumá cenné písemné historické dokumenty. Vznikl 1. října 1954 pod názvem Státní ústřední archiv, v roce 2005 byl přejmenován na Národní archiv. Obsahuje archiválie českého státu od 12. století.
‚;
} else {
let zoneId = ‚78406‘;
zoneId = (zoneType === ‚autonaelektrinu‘) ? ‚230106‘ : zoneId;
div.innerHTML = “;
}
}