Dawesův plán dočasně vyřešil napjatou otázku německých reparací a prakticky ukončil krizi evropské diplomacie, kterou způsobil fakt, že Německo neplnilo své reparační závazky vyplývající z Versailleské mírové smlouvy, a která vedla k obsazení Porúří francouzskými a belgickými vojsky.
Německo na okupaci reagovalo pasivním odporem a jeho ekonomiku pak paralyzovala hyperinflace. Během roku 1923 se však ve věci začaly angažovat Spojené státy americké.
Během první světové války totiž Amerika půjčila obrovské sumy peněz Francii a Velké Británii a splácení dluhu do velké míry záviselo na platbě reparací těmto zemím právě ze strany Německa. Americký diplomat a finančník Charles G. Dawes proto dostal za úkol sestavit spojeneckou komisi, která měla tento problém vyřešit.
Za svůj plán dostal Dawes Nobelovu cenu míru a 16. dubna 1924 přijala jeho plán německá vláda. Vznikl realističtější splátkový harmonogram, došlo ke stabilizování marky a ukončení okupace Porúří. Německá ekonomika během dalších pěti let vzrostla o 50 procent a Německo nakonec prožilo „zlatá dvacátá léta“.
V roce 1929 nahradil Dawesův plán Youngův plán, který konkretizoval německou povinnost splácet 36 miliard říšských marek až do roku 1988. Německo vše plnilo až do roku 1933. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci splácení závazku padlo.
Jako by to české Národní listy předvídaly už 16. dubna 1924: „Nechybí však důvodů pro zcela opačný výklad německé ochoty, že totiž německý souhlas a ústupnost má za účel oklamati a uspati bdělost spojenců, využíti příznivých součástí nového reparačního programu a připravovati tím usilovněji odvetnou válku.“
