Přenos informací fungoval před 100 lety úplně jinak než dnes: mnohem pomaleji. Několikadenní zpoždění se projevovalo hlavně ve sportovním zpravodajství z ciziny. Například československá hokejová reprezentace se poprvé v historii na zimní olympiádě utkala s Kanadou. Historickou prohru 0:30 si národní tým připsal 28. ledna 1924 na hrách ve francouzském Chamonix.
Truchlivý referát ze zápasu se však v Lidových novinách objevil až o několik dní později, na začátku února:
„Smutné jsou to zprávy a smutná to byla podívaná. Tu rychlost, tu jistotu, co oni, nikdo neměl. A jako šampion Evropy muselo proti nim nastoupit Československo a naložili mu tedy 30:0. Je to strašné, ale nic jiného nebylo možné očekávat. A výsledek je úplně v poměru sil obou mužstev. Hned po zapísknutí padl první gól, pak bylo šest minut klidu. Kanaďané lítali po hřišti a naši za nimi jen klopýtali.
V sedmé minutě padl druhý gól, a tím se již otevřela ta nepřetržitá řada úspěchů Kanady. Obyčejně to vypadalo tak, že Kanaďan byl již dávno pryč, než se náš hráč rozmyslel proti němu jít s holí. A hokejka opsala vždy tak nejapný pohyb do prázdna, že to vzbuzovalo u obecenstva veselý smích. Když měl Kanaďan touš, proháněl si ho bez zastavení celým naším mužstvem, které se po něm jen zmateně točilo.
Za 25 minut padlo 14 gólů, na začátku třetího času zase pět gólů, každý za dvě minuty. A tu už naši hráči ani nehráli. Jen stáli jako bojovníci, připraveni na smrt, kolem své branky, a tak byli tedy rozdrceni Čechoslováci. Naši hráli dobře z evropského hlediska. Vidět hrát mužstvo Kanady a umřít, tak by si měl dnes říci každý sportovec.
A ten smutek, který se rozléval v našich duších při smutném pohledu na naše hráče, nebyl jen smutkem nad naším hokejem, nýbrž smutkem z poznání nicotnosti hokeje evropského.“
