Aktual.: 16.10.2026 06:20
Praha – Československá role při norimberském procesu byla významná a začala dávno před jeho zahájením. Ve velké míře k tomu přispěl zejména právník Bohuslav Ečer, který už za války působil v Komisi Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů, kde pomáhal prosazovat jejich stíhání, shromažďoval důkazy a zajišťoval vydávání pachatelů do Československa. Pro řadu Čechoslováků představoval proces satisfakci za rozbití země a následnou okupaci. ČTK to sdělili historici Vojtěch Kyncl z Historického ústavu Akademie věd ČR a Michal Šimůnek z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. Dnes uplynulo 80 let od norimberských poprav.
Ačkoliv Ečer nebyl jedním ze čtyř hlavních norimberských žalobců, ČSR díky jeho úsilí podle Kyncla dodávalo podklady, které před tribunálem uplatňovaly žalující velmoci. Jedním z důležitých důkazů byla například československá zpráva o německých zločinech, předložená sovětskou obžalobou pod označením USSR-60, na jejímž zpracování se Ečer podílel.
„Česká stopa vedla od přípravy rozbití Československa přes okupaci a germanizační plány až k represím, deportacím a nuceným pracím. Mimořádně silným příkladem byly Lidice, které byly nejen v norimberském procesu, ale už v červnu 1942 považovány za zlomovou událost v pohledu na válečné zločiny. K dispozici byl i německý film zachycující jejich ničení. Pachatelé tak sami vytvořili důkaz, který mohl být použit proti nim,“ uvedl historik.
Šimůnek sdělil, že podle jeho názoru byla Ečerova role v norimberském procesu nezastupitelná. „Je v zásadě nepochopitelné, že jeho jméno zůstává v České republice v širším povědomí v podstatě neznámé. Ostatně není náhodou, že byl například dávno před Simonem Wiesenthalem (židovský architekt a přeživší holokaustu, který zasvětil velkou část života vyhledávání uprchlých nacistických válečných zločinců, pozn. red.), označován za předního ‚lovce nacistů‘,“ uvedl historik.
Kyncl dále uvedl, že pro značnou část československé společnosti představoval norimberský proces satisfakci, a to především proto, že byl mezinárodním uznáním skutečnosti, že rozbití Československa a následná okupace patřily k promyšlené agresivní politice nacistického Německa. „To bylo po zkušenosti Mnichova velmi důležité. Československo mohlo předložit důkazy o vlastní zkušenosti, která se stala součástí mezinárodního soudního řízení,“ podotkl historik, podle kterého se však pocit historického zadostiučinění v poválečném Československu pod vlivem komunistů začal obracet proti bývalým západním spojencům.
Zájem médií o zprávy z Norimberku byl podle obou historiků značný a informace z něj téměř každý den přinášel dobový tisk nebo je hlásil Československý rozhlas. Podle Šimůnka bylo v informování veřejnosti aktivní i ministerstvo informací pod vedením Václava Kopeckého z Komunistické strany Československa.
„Pro pozůstalé však žádný rozsudek nemohl napravit ztrátu jejich blízkých. Soud mohl pouze pojmenovat odpovědnost a potvrdit, že jejich utrpení nebude přijato jako běžný důsledek bojového střetu, ale jako nenapravitelná křivda vyhlazovací války bez lidskosti,“ konstatoval Kyncl.
Rozsudek norimberského procesu byl vyhlášen na přelomu září a října 1946. Tribunál v něm mimo jiné odsoudil k smrti oběšením 12 předních nacistických představitelů, ke kterým patřili například nacistický ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop, šéf wehrmachtu Wilhelm Keitel, velitel nacistické bezpečnosti po smrti Reinharda Heydricha Ernst Kaltenbrunner, ministr pro okupovaná východní území Alfred Rosenberg či guvernér okupovaného Polska Hans Frank. Jeden z nejvyšších představitelů nacistického Německa Hermann Göring pár hodin před popravou spáchal sebevraždu. Rozsudek smrti vynesl tribunál v nepřítomnosti také nad osobním tajemníkem Adolfa Hitlera Martinem Bormannem.
‚;
} else {
let zoneId = ‚78406‘;
zoneId = (zoneType === ‚autonaelektrinu‘) ? ‚230106‘ : zoneId;
div.innerHTML = “;
}
}