Divadlo Semafor, které založili s Jiřím Suchým, se stalo alfou a omegou pražské kultury 60. let minulého století. Tento svět opustil Šlitr tragicky a předčasně ve svých 45 letech, o Vánocích roku 1969, přesto však stačil vtisknout do českého uměleckého prostředí svou originální stopu.
Říkali mu Doktor klavír nebo Doktor matrace, na klavír uměl hrát virtuózně. Také na všechny druhy harmonik, varhany, kytaru, trubku a saxofon. Své nemotornosti využil k vytvoření úspěšného prototypu zasmušilého komika v buřince a šlích, kterým vyvažoval nezvalovsky tryskající náladu Suchého textů. V soukromí byl ale velký gentleman, mluvil výborně německy, rusky, francouzsky a anglicky.
Za nedlouhý čas svého života toho Šlitr stihl neuvěřitelně moc: složit hudbu téměř ke 330 písničkám, hrát ve dvacítce divadelních her, v několika celovečerních a televizních filmech. A také ilustrovat dvacítku knih.
Vábil ho i velký svět zahraničního umění. Ještě před založením Semaforu byl s Laternou magikou v Bruselu a na zájezdech v Polsku, Vídni a Londýně. A snil o Broadwayi. V polovině šedesátých let měl v New Yorku samostatnou výstavu, kontakty mu zajistil Jiří Voskovec, který na něj také vzpomínal: „Tahal z kapes skicáky plné oslnivě pravdivých rychlokreseb všech koutů New Yorku.“
Za mořem to nakonec nevyšlo, o to úspěšnější však byl doma. Semafor v té době patřil ke špičce české divadelní kultury. Před divadlem stály dlouhatánské fronty, Šlitr se Suchým psali hit za hitem, hru za hrou – Taková ztráta krve, čtyři písničková pásma o Zuzaně, Kdyby tisíc klarinetů a další. Asi nejslavnější z nich byl Jonáš a Tingtangl, ve kterém Šlitr poprvé vystoupil na semaforském jevišti i jako osobitý zpěvák a Suchého herecký partner.
Hudební i výtvarný talent v něm klíčil už od tří let v Zálesní Lhotě u Vrchlabí, kde se narodil 15. února 1924. První zdědil po matce, druhý po otci učiteli. V roce 1938 se Šlitrovi museli vystěhovat do Rychnova nad Kněžnou, kde Jiří nastoupil na gymnázium. Pozdější studia práv v Praze dopadla zdárně, po promoci však otci předal diplom a věděl, že tím to skončilo.
Po vojně pracoval jako výtvarník v Ústředním domě armády a první písničky složili s Pavlem Koptou: z jejich dílny pochází například možná nejpovedenější české blues Černá Jessie. Kopta jej seznámil s Miroslavem Horníčkem. Ten ho obsadil do svého pořadu – a taky seznámil s Jiřím Suchým. První písní z jejich společné dílny byl Hamlet, o jehož textu Šlitr prohlásil, že se nedá zhudebnit. A od té chvíle byla pro něj hudba na prvním místě, i když malovat nikdy nepřestal.
Na scéně zprvu působil nejistě. „Před premiérou za mnou přišel režisér: Pane Suchý, já tam Šlitra nemůžu pustit. Pak Jiří řekl první větu a obecenstvo se smálo. Po druhé následoval aplaus. A když řekl třetí, myslel jsem, že uletí střecha,“ vzpomínal na společné začátky Jiří Suchý.
Po mnoha slavných hrách v Semaforu si oba v roce 1966 zkusili samostatné programy: Suchý Benefici a Šlitr Ďábla z Vinohrad, hodně bigbítový a méně intelektuální projekt. A po dalších dvou hrách už následoval jen Jonáš a doktor Matrace, hra okořeněná špetkou humoru z podivnosti doby, pro kterou Šlitr napsal své nejhezčí melodie včetně songu Jó, to sem ještě žil.
Náhlá smrt jej dostihla o Vánocích roku 1969. Umělce, který nekouřil, téměř nepil, nechodil na večírky a zdravě jedl, našli v ateliéru jeho blízcí s dívkou. Oba byli mrtví a příčinou smrti byla otrava plynem, který mohl unikat ze starých kamen. Pohřbili ho na Vinohradském hřbitově.
Zůstaly po něm písničky, jež časem zlidověly. A muzikantské obrázky a dívčí akty, které vešly ve známost až po jeho smrti. Jeho výtvarnou tvorbu připomněla mimo jiné v roce 2019 výstava v Galerii Villa Pellé v Bubenči. Představila, vedle dosud nepublikované korespondence s Jiřím Voskovcem, desítky kreseb ze Šlitrovy pozůstalosti. Kreslit ho prý bavilo moc: „Táta si s sebou bral údajně všude skicák, na celé hodiny se někam zašil, a maloval,“ vyprávěla jediná Šlitrova dcera, překladatelka Dominika Křesťanová.
Klavírista, skladatel, dramatik, zpěvák, herec a výtvarník Šlitr výrazně ovlivnil českou populární hudbu a na jeho scénickou hudební tvorbu navázala řada autorů studiových scén. V roce 2005 mu byla udělena medaile Za zásluhy 1. stupně in memoriam. A jeho jméno připomíná i swingový hudební festival Jiřího Šlitra, který se loni konal – už po šesté – v Rychnově nad Kněžnou. Šlitr měl k tomuto městu blízko, kromě studia na místním gymnáziu tu po 2. světové válce hrával o sobotách a středách v přízemí tehdejšího hotelu Puchwein na Starém náměstí.
