Celý dotčený region přitom původně patřil Německu. To ale prohrálo první světovou válku, a podle Versailleské smlouvy byl proto kraj od německého státu odtržený. Klaipeda byla od roku 1918 pod správou Společnosti národů a francouzské vojenské posádky.
Od roku 1918 tu ale v sousedství existovala ambiciózní nezávislá republika Litva, která se chopila příležitosti a v lednu 1923 rozpoutala povstání. Litevci region ovládli a připojili jej ke svému území. Konference velvyslanců Společnosti národů, v té době významně zaneprázdněná mnoha dalšími poválečnými územními problémy v Evropě, přijala litevský krok jako fakt a vyjádřila jen přání, aby co nejdříve došlo k jeho mezinárodní legalizaci.
Pozoruhodné je, že samotní obyvatelé ani nedostali na vybranou, jestli chtějí své bydliště připojit k Litvě, nebo zůstat v Německu, nekonalo se žádné referendum. Diplomatická vyjednávání byla přitom poměrně složitá: Německo u nich nebylo, své zájmy hájili také Poláci, kterým se nelíbil fakt, že by Klaipeda byla významnějším přístavem než v té době teprve budovaná Gdyně.
Nakonec tedy byla mezinárodní dohoda o Klaipedě podepsána 8. května 1924 v Paříži Litvou a konferencí velvyslanců: Velkou Británií, Francií, Itálií a Japonskem. Klaipedská oblast se stala autonomním regionem pod svrchovanou kontrolou Litvy.
Litevské „štěstí“ ale trvalo pouhých 15 let. V březnu 1939 se Klaipeda i s přístavem vrátila do německých rukou, když Litevci nebyli schopni odolávat nacistickému tlaku, který používal v té době svůj oblíbený argument utiskované německé menšiny.
Adolf Hitler, který ještě před týdnem v Praze vyhlašoval protektorát Čechy a Morava, byl 23. března 1939 osobně u toho, když přístav znovu připadl Němcům. Po nacistických a následně sovětských peripetiích se po pádu železné vrátil meziválečný stav. Klaipeda je dnes opět součástí Litvy.
