Na Štvanici je výstava k Poháru federace 1986, řadu artefaktů věnovala Suková

„Měla jsem velkou radost. Dlouho jsme měli pocit, že se na historii českého tenisu lehce zapomíná. Je důležité připomínat mladým hráčkám i hráčům, čeho jejich předchůdci dosáhli. I z malé země, jako je Česká republika, vzešli lidé, kteří zaznamenali světové úspěchy. A právě to může být inspirací pro další generaci,“ řekla Suková.

Právě Suková byla s Hanou Mandlíkovou, Reginou Maršíkovou a Andreou Holíkovou před čtyřiceti lety součástí týmu, který se probojoval do finále. V něm nestačil na výběr USA a prohrál 0:3 na zápasy. „S odstupem času jsou už jen ty nejhezčí vzpomínky. Byla to velká oslava československého tenisu, dnes už bychom řekli českého tenisu,“ uvedla Suková.

Na akci vzpomínala o to více, že se tehdy Poháru federace účastnila světová špička. V týmu USA figurovala vedle Navrátilové také Chris Evertová, západní Němky měly k dispozici Steffi Grafovou, Argentinky vedla Gabriela Sabatiniová. „Taková koncentrace světových hvězd byla mimořádná,“ podotkla Suková.

Finále proti USA bylo pro ni zvláštní o to víc, že čelila Navrátilové, která se tehdy vrátila do Československa jako emigrantka. „Bylo to velmi složité období. Náš tatínek (Cyril Suk) ji jako předseda svazu vítal na letišti a všechno provázela mimořádná bezpečnostní opatření. Martina později říkala, že měla pocit, že ji všude někdo sleduje,“ řekla Suková.

Přestože se snažila soustředit na tenis, situaci vnímala. „Ve finále pro nás bylo nepříjemné, že publikum fandilo především Martině. Nebylo to proti nám osobně, spíše to byla reakce na její návrat. Po našich prohrách jsme dokonce nechtěly nastoupit ke čtyřhře, protože jsme měly pocit, že nám stejně nikdo nefandí. Nakonec nás ale přesvědčili a zápas jsme odehrály. Tehdy jsme byly zklamané, ale dnes to vnímám jako skutečný svátek tenisu,“ uvedla Suková.

Do vznikající Síně slávy Českého tenisu věnovala řadu artefaktů, které tehdejší událost připomínají. „Máme díky ní neuvěřitelnou sbírku, ať už jsou to výstřižky z novin, pozvánky na různé akce, vstupenky. Všechno jsou originály, nic není naskenované a právě v tom je jejich kouzlo. Máme například účet z hotelu, kde někdo zaplatil za coca-colu 31 korun. Jsou to skutečné předměty z tehdejší doby. K vidění je také raketa, se kterou Helena Suková hrála,“ řekl manažer projektu Karel Tejkal.

Jednašedesátiletá Suková byla ráda, že mohla předměty poskytnout. „Věnovala jsem téměř všechno, co jsem měla doma, kromě olympijských medailí a wimbledonských trofejí. Myslím, že jednu wimbledonskou trofej jsem nakonec také darovala. Je skvělé, že se podaří vybudovat tenisové muzeum. Vždycky jsme obdivovali muzea na Roland Garros nebo ve Wimbledonu a teď budeme mít vlastní. Tahle výstava je prvním krokem. Jsou tu poháry, podepsané skleničky i další předměty,“ řekla Suková.

Speciálně zmínila barevnou brožuru k Poháru federace 1986. „Tu jsem našla teprve včera a hned jsem ji přinesla organizátorům. Je zajímavá tím, že krátce před distribucí byla stažena, protože obsahovala barevné fotografie Martiny Navrátilové. Nakonec se prodávala už jen černobílá verze,“ líčila Suková. „Náš tatínek vystřihoval úplně všechno, co se o tenisu objevilo v novinách. Všechno pečlivě lepil do alb a svazoval. Pro historii je skvělé, že se to zachovalo,“ uvedla několikanásobná grandslamová šampionka ve čtyřhře.

S bývalými spoluhráčkami z roku 1986 se Suková setká v neděli, kdy na turnaj WTA dorazí také Mandlíková, Maršíková a Holíková. „Potkáváme se jednotlivě na obědech, večeřích nebo při různých akcích, ale v kompletním složení jsme spolu od roku 1986 nebyly. Je škoda, že už mezi námi není náš tehdejší kapitán (Jiří Medonos). Určitě by z toho měl radost. Stejně tak se toho bohužel nedožil ani náš tatínek, který byl tehdy předsedou svazu a měl organizaci celé akce na starosti,“ doplnila Suková.

‚;
} else {
let zoneId = ‚78406‘;
zoneId = (zoneType === ‚autonaelektrinu‘) ? ‚230106‘ : zoneId;
div.innerHTML = “;
}
}