Do dějin tato akce vstoupila pod názvem „pivní puč“. Budoucí nacistický vůdce Adolf Hitler se jako předseda tehdy skromné Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP) pokusil se svými nohsledy, mezi nimiž figurovali Heinrich Himmler, Hermann Göring a Rudolf Hess, vyvolat z přeplněné mnichovské pivnice státní převrat.
Už první den líčení však možná Hitler tušil, že soud mu nakonec paradoxně politicky v dlouhodobé perspektivě pomůže. České Národní listy v první zprávě o procesu dva dny po jeho začátku (28. února 1924) píší následující:
„V Mnichově mluví Hitler před soudem o mnichovské pivovarské revoluci jako o boji za národní povznesení. Hitlerův proces vzrušuje celé Německo, neboť obžalovaní představují velkou část této země po válce. Hitler a Ludendorff představují myšlenky, názory a city, které zůstanou znakem Německa po prohrané válce. Je to nacionalismus, který bral sílu a vzdor z bolesti nad ponížením vlasti, ale který nedovedl zúčtovat s chybami minulosti, nechtěl vidět skutečnosti, viděl jenom pomstu, myšlenkově zůstal tam, kde bylo Německo před válkou.“
Jaká v Německu panovala nálada, to naplno ukázal mnichovský soud v praxi. Soudce Georg Neithardt se netajil svými sympatiemi k pučistům, jejichž vinu měl objektivně posoudit. Celé řízení se podobalo spíše frašce. Hitler ho využil k přednášení nekonečných projevů údajné obhajoby.
Ve skutečnosti svůj čas využil k politické sebepropagaci, kterou si den poté mohli Němci přečíst v novinách. Vůdce nacistů nakonec dostal trest v káznici v Landsbergu v délce pěti let. To představovalo minimální sazbu, kterou mohl dostat. Odseděl si nakonec devět měsíců.
Rozsudek byl vynesen 1. dubna 1924. Soudce Neithardt se v září 1933, když už byl Hitler kancléřem, dočkal povýšení na předsedu vrchního zemského soudu v Mnichově, a to údajně na popud vděčného Hitlera, který nezapomněl na rok 1924 a velmi mírný trest. Z vězení odešel budoucí diktátor se skvělou politickou reklamou mučedníka a s nadiktovaným spisem Mein Kampf.
