Děti z dětských domovů mají od života naloženo, říká ředitelka domova v Poličce

„Nikdy nebudeme rodina, ale snažíme se o to, aby dítěti tady bylo dobře, aby se naučilo, co bude potřebovat do budoucna. Děti jsou hodně poničené, mají různá traumata, práce je to obtížná. Zázraky neumíme, ale v menších rodinných skupinkách můžeme dětem víc pomoci. Tam se lépe odhalí problém, který dítě má,“ řekla ředitelka.

Spoustu dětí zažilo týrání, neměly co jíst, jejich rodiče byli drogově závislí. Podle ředitelky si traumata nesou celým životem. Úkolem dětského domova je jim část břímě sejmout a co nejlépe je vybavit pro samostatný život. „Máme tři rodinné skupiny po šesti dětech, v roce 2017 jsme získali první byt v Pomezí, 2019 byt v Poličce a od roku 2021 máme i rodinný dům,“ řekla ředitelka. V její kanceláři je historická fotografie z roku 1936, kdy se dětský domov v Poličce začal stavět. Má ho jako připomínku, jak to bylo dřív.

Podle vychovatelky je denní režim ve skupině stejný jako v běžné rodině. Děti si po škole dělají úkoly, pomáhají s úklidem, přípravou jídla, mají volný čas pro sebe, ale chodí také na kroužky. O víkendu mají společné aktivity. „S dětmi mě to baví, to je základ, i když mě dokážou rozzlobit, stejně jako ty moje doma,“ řekla vychovatelka.

Když děti mluví o svých rodičích, příběhy vyznívají podobně, starat se nemohou nebo nechtějí. Některé jsou proto v domově více než půlku svého života. „Mamka mi umřela. Táta mě dal do děcáku a moji sestru babičce,“ řekla patnáctiletá Magdaléna. Dívka by se ráda vrátila domů, ale nejde to. Baví ji péct a chce stát se cukrářkou, po základní škole se přihlásí na učební obor.

Skoro všechny děti, které žijí v rodinném domku, mohou srovnávat s ústavem. „Tam to bylo strašně velké a náročné na uklízení. Tady je to novější,“ řekla patnáctiletá Margita. S mámou se viděla naposledy před mnoha lety, za tátou čas od času jezdí.

V domově má tři sourozence. Její mladší bratr Šimon si v ústavu cenil, že měli větší pokoje a větší zahradu, kde hrál s klukama fotbal. To tady nejde. Teď má jiného koníčka, na klávesy hraje dokola hudbu z filmu Amélie z Montmartru. V poslední době musí zavírat dveře od pokoje, aby se písnička nerozléhala po domě. Ostatní děti na ni začaly být alergické, řekl s úsměvem.

„Už jsem si tady zvykl. První dva roky jsem plakal, teď je mi to jedno. Budu tady do 18 let, počítám s tím. Máma měla asi hodně problémů. Táta byl ve věznici a prostě dělal věci, co nesmí,“ řekl třináctiletý Šimon.

Viktor je nejstarší z dětí, je mu 17 let a druhým rokem se učí kadeřníkem. Má moderní chlapecký účes a jednou by chtěl pracovat v pánském kadeřnictví. Na školní praxi se teď věnují hlavně dámským účesům, což ho moc nebaví. Chce být v obraze, co nosí kluci a muži, a tak zjišťuje trendy jinde.

„Sleduju videa, poslouchám podcasty, to mi dost pomáhá. Také mám spolužáka, který už v barber shopu dělá, radí mi, jak stříhat,“ řekl Viktor.

V domku s ostatními se Viktor cítí jako doma, jen mu chybí rodičovská láska. Rodičům odpustit nechce a je na ně naštvaný za to, že nemůže žít s rodinou. „Jednou chci mít děti a doufám, že to zvládnu a nebudu jako máma a táta,“ řekl mladík.

‚;
} else {
let zoneId = ‚78406‘;
zoneId = (zoneType === ‚autonaelektrinu‘) ? ‚230106‘ : zoneId;
div.innerHTML = “;
}
}