Aktual.: 22.08.2026 12:20
Praha – Puč ve Svazu sovětských socialistických republik (SSSR) v srpnu 1991 výrazně oslabil moc tehdejšího prezidenta SSSR Michaila Gorbačova, a naopak posílil jeho konkurenta Borise Jelcina. ČTK to sdělili historici Kamil Nedvědický z Ústavu pro studium totalitních režimů a Matěj Bílý z Akademie věd – Ústavu pro soudobé dějiny. Puč proti Gorbačovovi zorganizovali odpůrci jeho politiky, mezi nimiž byli i jeho nejbližší spolupracovníci. Jelcin byl v té době prezidentem Ruské sovětské federativní socialistické republiky. Následné události Gorbačova 24. srpna dovedly k rezignaci na post generálního tajemníka Komunistické strany a dostal se politicky do pozadí. Od Gorbačovovy rezignace v pondělí uplyne 35 let.
Podle Bílého vypukl 19. srpna 1991 v Sovětském svazu pokus o převrat zosnovaný odpůrci Gorbačovovy reformní politiky z řad konzervativních komunistů, ať už ve velení armády, tajných službách či stranickém aparátu. Gorbačov byl pučisty zadržen i se svou rodinou na Krymu, kde trávil dovolenou, a byla požadována jeho rezignace na veškeré funkce.
Cílem pučistů byl podle Nedvědického návrat komunistického režimu, který byl před nástupem Gorbačova, za dob Leonida Brežněva. „Gorbačov se dostal do velké izolace a ztratil vliv, protože na puči se podíleli jeho nejbližší spolupracovníci, například ministr obrany Dmitrij Jazov, ministr vnitra Boris Pugo, nebo premiér Valentin Pavlov,“ popsal situaci Nedvědický ČTK.
Podle Bílého byl puč vyvrcholením nespokojenosti části komunistické strany s Gorbačovou vnitřní a zahraniční politikou, která v jejich očích přivedla Sovětský svaz do fatální krize a oslabila jeho mezinárodní pozice.
Zásadní roli ve zmaření tohoto pokusu o převrat sehrál podle Bílého tehdejší prezident Ruské sovětské federativní socialistické republiky Jelcin, který patřil k hlasitým Gorbačovovým politickým protivníkům. Považoval totiž Gorbačovovy reformní plány za nedostatečné a žádal mimo jiné důslednou federalizaci Sovětského svazu.
Jelcinovi se v těchto dnech podařilo mobilizovat veřejnost, přičemž se na jeho stranu přidala i rozhodující část armády a bezpečnostního aparátu. Následně nechal zatknout vůdce pokusu o převrat a osvobodil Gorbačova. „Z událostí vyšel jako politický hegemon, Gorbačov byl naopak dramaticky oslaben,“ doplnil Bílý.
Jelcin následně podle Bílého Gorbačova přinutil, aby se vzdal části pravomocí sovětského prezidenta v jeho prospěch, a na základě argumentu, že je nezbytné vyšetřit podíl komunistické strany na spiknutí proti němu, si vynutil jeho souhlas, že dojde k uzavření stranické centrály. Tím tuto strukturu podle Bílého zcela paralyzoval. Následující den navíc přiměl Gorbačova vydat dekret, kterým rozpustil klíčové stranické struktury, převedl majetek strany na vlády jednotlivých svazových republik a nakonec rezignoval na post generálního tajemníka strany.
Gorbačov zůstal sice nadále prezidentem Sovětského svazu, nicméně tato funkce neměla podle Nedvědického velkou mocenskou oporu, a Gorbačov se dostával v důležitých rozhodnutích čím dál více do pozadí. „Byl takovým dirigentem bez orchestru, protože jednotlivé svazové státy Sovětského svazu mezi sebou začaly vyjednávat o jeho budoucnosti, a o tom, zda dojde k jeho rozdělení, či jiným proměnám. Gorbačovovy představy naproti tomu byly úplně jiné, on chtěl Sovětský svaz zachovat a zachovat především mocenský monopol komunistické strany,“ řekl.
V prosinci téhož roku pak Gorbačov rezignoval i na post prezidenta SSSR. Podle Nedvědického to bylo v době, kdy už se představitelé jednotlivých svazových států dohodli na rozpuštění SSSR a vzniku samostatných nezávislých států. Sovětský svaz zanikl 26. prosince 1991. Po roce 1991 už byla podle Nedvědického Gorbačovova politická kariéra bezvýznamná. „Vidět je to například na jeho pokusu z roku 1996, kdy kandidoval na prezidenta Ruské federace, a ve volbách získal jedno procento hlasů,“ doplnil historik.
‚;
} else {
let zoneId = ‚78406‘;
zoneId = (zoneType === ‚autonaelektrinu‘) ? ‚230106‘ : zoneId;
div.innerHTML = “;
}
}